Já a můj kamarád jsme měli minulé léto období, kdy jsme se každý snažil složit písničku pro naší křesťanskou kapelu, protože nás už nebavilo hrát písničky z kancionálu a chtěli jsme přijít s něčím novým.
Vždycky mi to přišlo jako snadný úkol, vždyť co je na tom těžké? Složím text, kde několikrát napíšu slovo láska, víra, jediný, nejvyšší atd., zabrnkám pár tónů a je po problému (přehnaně řečeno, samozřejmě). Vzala jsem prázdný notový sešit, tužku a kytaru a čekala jsem na polibek můzy v lepším případě osvícení od ducha svatého. Ale slova a melodie se nějak nedostavily a já zaraženě koukala na začáraný notový sešit a mozoly na mých prstech od strun kytary. Večer jsem přemýšlela nad tím, jak to ostatní dělají, že i ta nejjednodušší slova a melodie dokážou zanechat velkou stopu uvnitř nás.
Několik týdnů jsem se marně snažila složit tu vysněnou píseň, která by se měla zalíbit snad úplně všem. Jeden večer, když jsem se pomodlila, jsem dostala strašnou chuť si zazpívat. Vzala jsem kytaru a nalistovala svoje oblíbené písničky. Jenže ty mi nestačily, chtěla jsem něco jiného. Hrála jsem náhodné akordy. Začala jsem si pobrukovat melodii. A odněkud se vzala ta správná slova. Rychle jsem to sepsala. Bylo to úžasné. Moje píseň, díky které se cítím blíž. Blíž jemu.
Tu písničku jsem si hrála pořád dokola. Měla jsem jí strašně ráda. A nemohla jsem se dočkat, až jí zahraju kapele.
Při zkoušce jsem se odhodlala a řekla ostatním, že jim zahraju novou píseň. Všichni zpozorněli a začali poslouchat. Píseň skončila. Bylo ticho, ale pak jako by se všichni probudili. Začali říkat, že je to nádhera... Ale já byla zaražená. Tohle jsem nechtěla, nevím, co jsem chtěla. Bylo to, jako když si ve školce najdete nového kamaráda a chcete si s ním hrát. Jenže ho seznámíte s někým jiným a on si ho přivlastní. Cítila jsem se divně. Nejradši bych to všechno vrátila zpátky. Je to sice hezké, že máme novou písničku, ale já nechci, aby si někdo cizí pobrukoval MÁ slova určená pro Boha.
Asi za dva týdny jsme pořádali menší koncert a mělo dojít i na mou píseň. Říkala jsem si, že když ji uslyší další lidé, tak že se asi nic nezmění a že budu stejně mrzutá jako doteď.
Ale ono se změnilo a hodně. Po zazpívání písničky jsem se koukla do publika a pochopila jsem, jak je to s tím kamarádem ze školky. On nešel za tím druhým, aby mě opustil, ale abychom byli větší parta. On odešel, ale vrátil se za mnou a přivedl sebou nové kamarády, protože je oslovil stejně jako mne. Protože náš kamarád nás má rád a chce být součástí každého z nás. Nikoho nemá rád míň nebo víc, ale každého jinak. A je jenom na mě, jestli ho představím ostatním a všem ukážu, že ho mám ráda.
Už vím, že složit písničku, která hraje ve vás, není lehké. A ještě mnohem těžší je, tu písničku zahrát někomu jinému, než je určena. Ale zjištění, že on sdílí vaší radost o existenci té písničky, dokonce natolik, že jí nemůže dostat z hlavy, je nádherné.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.