Nerozbitné brýle

Nerada nosím brýle. Už jen proto, že mi překážejí na nose, snadno se rozbijí a pořád se mi někam ztrácí. A absolutně nesnáším, když se mi ušpiní. Občas mám chuť jít a hodit je do nejbližšího kanálu.

Jenže bez brýlí bych nic neviděla. Když bych šla po ulici, viděla bych jenom procházející barevné šmouhy a občas by mě ozářily světla kolemjedoucích aut. Neviděla bych ten úsměv, který mi kamarád právě daroval a ani bych nemohla pozorovat taneční páry na parketu. Možná podle zvuku bych poznala, že venku právě začalo pršet a ten pán odvedle si zapomněl deštník.

Mohla bych si koupit barevné brýle, svět by byl mnohem zajímavější. Jenže bych zapomněla jakou barvu má ten náš starý obraz nad gaučem a po pár letech bych nedokázala říct jak nádhernou barvu mají tvoje oči. Vlastně brýle do tmy by taky nebyly špatné, už bych se nebála vstát večer z postele a rozsvítit světlo, dokonce bych bezestrachu šla večer nočním městem. Ale ty brýle by mi bránily ve dne vidět světlo.

Přála bych si brýle, kterými bych viděla jasně. Dokázala bych na lidech vidět jejich krásu, jejich zvláštnost. Pochopila bych je. Ty brýle by se nedaly ničím zastínit ani zničit. Rez by neměla šanci.

Pane, dej, ať dokážu vidět věci tvýma očima. Kéž dokážu pochopit ostatní lidi a být k nim ohleduplná a chápavá. Odežeň z mých očí mlhu, ať dokážu vidět světlo v ostatních lidech. Amen